... Chatrč

Před třemi lety se mi dostala do rukou neobyčejná kniha - Chatrč. Od té doby jsem ji četla několikrát a pokaždé mě v ní zaujalo něco jiného. Jen málokterá kniha mne dokáže dojmout tak, že pláču. Této se to povedlo. Nyní jsem si ji přečetla znova a příběh jsem najednou viděla zcela jinýma očima ... očima rodiče ...                                                                                  

Většina z nás se potýká se svým vlastním žalem, neuskutečněnými sny a zlomeným srdcem. Každý z nás se vyrovnává se svou jedinečnou ztrátou, svou vlastní chatrčí ... (Wm.Paul Young)

Příběh začíná ztrátou dcery, která byla unesena a pravděpodobně i zabita. O několik let později obdrží Mack, utápějící se v nejhlubší beznaději, podivný vzkaz, který vypadá, jako by byl od samotného Boha. Zve ho na setkání v chatrči, do centra jeho nočních můr. To, co tam nalezne, změní jeho život ...

 

"Koho mám soudit?"

"Boha", na okamžik se odmlčela "a lidstvo". Pronesla to tak, jako by to nebylo nic neobvyklého. Prostě to splynulo z jejích rtů, jako by k něčemu takovému docházelo každý den.

Mack byl ohromený. "To přece nemůžeš myslet vážně," zvolal.

"Proč ne? V tvém světě určitě existuje mnoho lidí, o kterých si myslíš, že si zasluhují být souzeni. A určitě se najde i pár takových, kterým se dává za vinu mnoho bolesti a utrpení. Co třeba ti nenasytní, kteří se přiživují na chudých tohoto světa? A co ti, kteří obětují své nedospělé děti válce? Co muži, kteří bijí své ženy, Mackenzie? Co takhle otcové, kteří bijí své syny z jediného důvodu, a sice aby utišili svou vlastní bolest? Copak ti si nezasluhují být souzeni, Mackenzie?"

Mack cítil, jak jím zmítá vlna jeho nevyřešené zloby. Zanořil se do křesla a pokoušel se zachovat klid navzdory náporu představ, ale cítil, že ho jeho sebeovládání opouští. Zaťal pěsti, když se mu sevřel žaludek a zrychlil dech.

"A co teprve člověk, který si za svou oběť vybírá nevinné malé holčičky? Co on, Mackenzie? Je ten muž vinen? Měl by být odsouzen?"

"Ano!" vykřikl Mack. "Zaslouží si věčné zatracení!"

"Má on vinu na tvojí ztrátě?"

"Ano!"

"A co jeho otec, člověk, který svého syna vychoval k násilí, co ten?"

"Ano, ten taky!"

"Kam až půjdeme zpátky, Mackenzie? Toto dědictví zlomenosti jde zpátky až k Adamovi, co tedy on? Ale proč se zastavit u něj? Co takhle Bůh? Bůh to všechno zavinil. Je Bůh vinen?"

Mackovi se točila hlava. Vůbec si tu nepřipadal jako soudce, spíš jako ten, kdo je sám souzen.

Žena neměla slitování. "Není tohle ten bod, na kterém jsi uvízl, Macku? Neživí to tvůj Velký smutek? To, že Bohu se nedá důvěřovat? Otec, jakým jsi ty, přece může soudit Otce!"

Jeho zlost opět vyšlehla jako ohnivý plamen. Chtěl se z toho vyvléknout, ale ona měla pravdu a nemělo smysl to popírat.

Pokračovala: "Copak není tvoje stížnost oprávněná, Mackenzie? Že Bůh v tvém případě selhal, stejně jako selhal v případě Missy? Že než Bůh začal se stvořením, věděl, že jednoho dne bude tvoje Missy brutálně zavražděná, a přesto v něm pokračoval? A potom dovolil té pokřivené duši, aby ji vytrhla z tvé milující náruče, přestože měl moc ji zastavit. Není Bůh na vině, Mackenzie?"

"Ano, Bůh je na vině!" To obvinění viselo v místnosti, v jeho srdci právě dopadlo soudcovské kladívko.

"Když tedy dokážeš tak snadno soudit Boha, jistě můžeš soudit i celý svět. Musíš si vybrat ze svých dětí dvě, které stráví věčnost v Jeho novém nebi, ale pouze dvě."

"Cože?" vybuchl a nevěřícně se na ni podíval.

"A musíš si ze svých dětí vybrat tři, které stráví věčnost v pekle."

Mack nevěřil svým uším a zmocňovala se ho panika.

"Pouze tě žádám, abys udělal něco, o čem jsi přesvědčen, že to dělá Bůh. On zná každého člověka, který kdy byl počat, a daleko lépe a opravdověji, než jak budeš ty kdy znát svoje děti. Každého ze svých synů a každou svou dceru miluje podle toho, jak tyto bytosti zná. A ty věříš tomu, že odsoudí většinu z nich k věčným mukám, na věky je zbaví své přítomnosti a své lásky. Není to pravda?" 

"Asi ano. Já jsem o tom vlastně nikdy takhle nepřemýšlel.Prostě jsem předpokládal, že by toho Bůh zřejmě byl schopen. Hovory o peklu byly vždycky tak nějak abstraktní, netýkaly se někoho, kdo by ... " Mack zaváhal, uvědomil si, že to co chce říct, bude znít ošklivě, "někoho, kdo by mě skutečně zajímal."

"Pak tedy předpokládáš, že pro Boha je to snadné, přestože ty toho nejsi schopný? No tak, Mackenzie. Které tři ze svých dětí odsoudíš k peklu? Katie se ti právě teď nejvíce vzpírá. Chová se k tobě ošklivě a říká věci, které tě zraňují. Mohla by být tou první a nejlogičtější volbou. Co takhle ona? Jsi soudce Mackenzie, musíš se rozhodnout."

"Nechci být soudce," řekl Mack a vstal. Myšlenky se mu honily hlavou. Tohle nemohlo být doopravdy. Jak by mohl Bůh od něho žádat, aby volil mezi svými dětmi? V žádném případě by neodsoudil Katie ani žádné ze svých dětí k věčnému peklu jen proto, že hřešily proti němu. Dokonce ani kdyby Katie nebo Josh nebo Jon neo Tyler spáchali nějaký odporný zločin, by to neudělal. Nemohl by! Pro něj to nebyla otázka jejich chování, byla to otázka lásky, jakou k nim cítil.

"Nemůžu to udělat," řekl tiše.

"Musíš," odpověděla.

"Nemůžu to udělat," opakoval hlasitěji a s větší naléhavostí.

"Musíš," řekla znovu, tišším hlasem.

"Já ... to ... ne-u-dě-lám!" zařval Mack, zatímco v něm vřela krev.

"Musíš," zašeptala.

"Nemůžu! Nemůžu a neudělám!" Slova a emoce se hrnuly ven. Žena jen stála, přihlížela a čekala. Konečně se na ni podíval, v očích prosbu. "Nemohl bych to být místo  nich já? Jestliže potřebuješ někoho pro věčná muka, já je místo nich podstoupím. Šlo by to? Mohl bych to udělat?" Padl jí k nohám, plakal a žadonil. "Prosím, nech mě to podstoupit za moje děti, prosím, rád bych to udělal ... Prosím, žádám tě o to..."

"Mackenzie, Mackenzie," zašeptala a její slova byla jako sprška chladivé vody za nesnesitelně horkého dne. Rukama se něžně dotkla jeho tváře a zvedla ho na nohy. Přestože ji přes slzy viděl rozmazaně, poznal, že se zářivě usmívá. "Teď jsi promluvil jako Ježíš. Soudil jsi dobře. Jsem na tebe moc pyšná."

...