... mé milované Kokořínsko

Vítek dostal dva dny dovolené.

Spojili jsme je s víkendem

a vyrazili na chalupu.

Na mé milované Kokořínsko.

Do kouzelných pískovcových skal.

Divokých roklí a hlubokých lesů.

Vesničky s roubenými chaloupkami

vprostřed rozkvetlých luk a polí.

Neznám hezčí místo.

I když pro manžela stále vedou více JČ.

Ano, i ty mají svůj půvab - rybníky.

Ale skály jsou prostě skály ... a ty roubenky!

Mohu na nich oči nechat.

Program byl jasný.

Dopoledne procházka po lese,
odpoledne na výlet
a večer cachtání v bazénku.

Podívali jsme se na místo,
kde jsme byli už i s maličkým Toníčkem: klik
Cinibulkova naučná stezka se skalním bludištěm.

Krásná, dobrodružná, s každým krokem jiná :)

Z čista jasna přestal loupežník skákat po skalách.

Naopak začal pobíhat po lese, sbíral šišky s mechem

a cpal je do vykotlaného pařezu s dešťovkou.

Chvíli jsme ho pozorovali,
nechtěla jsem mu do toho zasahovat.
Ale zvědavost mne přemohla
a otázka "co to děláš" ze mne vylétla jako blesk.

"Šiškovou polívku, přece!"
Zněla odpověď s tónem, který mluvil za vše.
(Je to nad slunce jasné, tak proč se matko ptáš)

Než jsem stihla dodat cokoli jiného, pokračoval.
"Hotová bude až sem půjdeme příště."
S tím vhodil poslední šišku do kastrůlku a vyrazil na další cestu.

Navštívili jsme hrad Bezděz.

Když jsem vyfuněla kopec
(Mariánka nám musela nějak přibrat),
přihnal se déšť s bouřkou.
Byli jsme na kopci, vysoké stromy kolem.
Já vyděšená k smrti (na bouřku nám nemilé vzpomínky).

Co teď.
Spěchat dolů k autu a jet domů?
To nám přišlo škoda, nevidět hrad.
Schovali jsme se v kapli a čekali, až se to přežene.
Jako zázrakem to bylo téměř hned pryč.
Uf a juch!

Když se vydáte na Bezděz,
zcela jistě uvidíte představení šermířů.
Už od mého dětství tady jsou rok co rok.

A hradní kaple?
Prý se v ní plní přání,
když se za ně vroucně pomodlíte.

Zjistila jsem, že málokdo zná a navštíví hrad Housku.
Většinou se dává přednost Kokořínu či Bezdězu.

Tento hrádek je sice maličký
s interiéry nic moc.
Ale za to v sobě ukrývá nejednu záhadu.

Dle legendy je pod kaplí jáma do pekel,
ze které unikala síra a prapodivná stvoření.
Lidem naháněla velikou hrůzu.
Pro jistotu ji ucpali a místo pořádně vysvětili.

Hrad je zbudovaný pro obranu zevnitř,
jako snad jediný na světě.

A co víc, mají zde i strašidlo :)

Sjíždějí se sem lovci záhad z blízka i dáli.
Houska je stále něčím fascinuje ...

Na hradě jsem byla už několikrát,
ale tentokrát jsem chtěla prohlídku ukončit hned po pěti minutách.

Co vše dokáže příšerný průvodce a dva velcí smradlaví psi.
Pochopte, nemám nic proti čtyřnohým mazlíkům.
Ale do interiéru hradu mi moc vhodní nepřijdou ...

Tak raději zpět do přírody.
Na Pokličky.
Jednu z dominant Kokořínska.

Vzpomínám na dobu, kdy se mohlo lézt přímo na vršek pokliček.
Ještě, že je to dnes už zakázané.

Z pokliček nemusíte hned zpátky z kopce dolů.
Můžete si udělat příjemnou procházku po modré
rovnou k Žábě i Hlavě a od nich přes Apatyku zpět pod kopec.

Když se řekne Kokořínsko,
každému se vybaví hrad Kokořín.
Není se ani čemu divit.

Však i my jsme měli k němu cestu.
Toníček má rád pohádku Korunní princ.
Pořád se ptal, jestli je Honza doma a kdy ho uvidí ...
Nebyl, zrovna jel za princeznou :)

Nedá mi to a musím si zavzpomínat na to léto,
kdy jsme prvně brouzdali po Kokořínsku ve dvou.
Přesně před šesti roky.
To už snad není ani pravda :)

Prodloužený víkend na chatě jsme si všichni užili.
Ať už po výletech, na chalupě či jen tak v lese.
Kéž bychom tam mohli být déle.

Nepřestanu pět ódy na náš kočár.
Projede vším.
Po šiškách, kamenech, polňačkou, ...
a malá loupežnice při drncání vytuhne do pěti minut.

Mějte krásné léto!
A přijeďte na Kokořínsko.
Třeba se tu někdy potkáme :)